Vytvořit dobrou dětskou knihu je velký kumšt. Snažíte se zaujmout totiž dvě publika - děti a jejich rodiče, kteří jim knížky čtou. Nestačí vytvořit dobrý text nebo jen namalovat poutavé ilustrace. Musí fungovat dohromady. Cesta k tomu, aby děti v pozdějším věku rády četly, vede skrze to, že jejich rodče baví strávit s nimi hodně společného času nad knížkami. Proto sdílím několik tipů na dětské knížky, které by vás mohly těšit.
The Marvellous Fluffy Squishy Itty Bitty – Beatrice Alemagna (Thames and Hudson, 2015)
Beatrice Alemagna jako by nikdy neztratila kontakt se svým dětským já a stále dokázala vnímat svět z obou stran. Pracuje s prostými, každodenními tématy. Jak sama říká: "Ráda bych promlouvala k dospělému já dětí a zároveň k dětskému já dospělých."
Tahle knížka vypráví příběh holčičky Eddie, která shání speciální dárek pro maminku k narozeninám – chundelaté ťuťu ňuňu. S tímhle požadavkem obchází všechny známé obchůdky a spřátelené prodávající v nich. Dospělí mají sice svůj úhel pohledu, kterým nahlíží dětské přání, ale všichni chtějí být nápomocní a podarují holčičku něčím, co Eddie nakonec pomůže dosáhnout úspěšného naplnění cíle. Knížka si hraje se slovními hříčkami, ale hlavně nese poselství, že každý potřebuje najít něco, v čem je jedinečný. A že každý něco takového v sobě má..
Můžete si o knížkách Beatrice myslet, co chcete, ale děti je rozhodně zbožňují. Mluví totiž jejich jazykem, myslí jejich způsobem. V češtině zatím bohužel vyšla jediná její knížka „Ani za nic“ (Host, 2022). O té třeba někdy příště…
Z domu a zahrady – Olga Černá, ilustrace Eva Volfová (Baobab, 2011)
Starý dům, zahrada, obyčejná rodina… Knížka Z domu a zahrady vypráví prosté všednodenní příběhy…jenže ty se pokaždé nějak zvrtnou. Tedy nezvrtnou, jen se jich chopí dětská představivost a pak se dějí věci.
Olga Černá dobře odpozorovala dětské umění odrazit se od toho, co vidí, do vlastního příběhu, který si skutečnost vytvaruje podle potřeby a pak se zase vrátit zpět. Eva Volfová ilustrace nemalovala, ale vyšila. Dnes možná nic překvapivého, ale tehdy v roce 2011 to pro mě bylo jako zjevení. Osvěžující zjevení.
Pokud byste chtěli vědět, které příběhy z domu a zahrady mám nejraději, pak odpovím, že zvíře vylézající ze škvíry a drak ze zábradlí polykající skleněnky si mě ochočili. A připomněli mi, jak pracuje dětská představivost. A že kouzlo lze najít na úplně obyčejných místech.
Zubr si hledá hnízdo – Oksana Bula (Host, 2017)
Když zubr potká medvěda a zjistí, že ten celou zimu prospí, upne se na přání si to také vyzkoušet. Knížka lehce a s humorem vypráví, že zaběhané pořádky se musí někdy otestovat, zbořit, aby si člověk (nebo zubr) ověřil, že dávají smysl. (Na knížku pak volně navazuje Medvěd, který nechce spát.)
Líbí se mi, jak se ilustrace a text doplňují a neduplikují, přitom je vše dobře čitelné a pochopitelné pro nejmenší děti (u nás tato knížka patřila mezi nejoblíbenější cca od 1 roku).
A pokud se budete potýkat s tím, kdo jsou tukoni a jak se k nim při čtení postavit, podívejte se do další knížku níže, kde je možná lépe pochopíte. My o nich asi ze všeho nejvíc přemýšlíme jako o nenápadných, pečujících, laskavých tvorech. A takové bytosti dělají svět lepším místem.
Jak tukoni zachránili strom – Oksana Bula (Host, 2019)
Přátelství může mít mnoho podob. A když jste s někým opravdu spojeni hlubokým přátelstvím, cítíte, když se mu děje něco zlého. Co na tom, že tím přítelem je strom. Pro mě osobně asi nejdojemnější knížka od Oksany Buly, kterou si navíc opravdu užívám i po výtvarné stránce. Text je krátký ale naplněný myšlenkami mezi řádky. Trochu Oksanu podezírám, že čtenáře prostě chce přivést do situace, kdy si budou nad knížkou spolu povídat…
Minimax a mravenec – Jiří Dvořák, ilustrace Radana Přenosilová (Baobab, 2009)
Jiří Dvořák by měl psát učebnice přírodopisu. Kdyby je psal, mnohem víc lidí by dokázalo vnímat všechny ty každodenní zázraky, detektivky a dobrodružství, která se v ní neustále dějí. Je vtipný a zná souvislosti, umí vypíchnout ty pravé zajímavosti. Pokud se chcete něco dozvědět o přírodě, pak jeho knížky nemiňte.
Tak pro začátek třeba knížku o Maxovi, který zdědil tatínkův vědecký přístup ke světu a při jednom pokusu se nechtěně zmenší na velikost mravence. S ním pak putuje hmyzím světem. Vtipně pojaté jsou rozšiřující poznámky po stranách knížky ve formě tatíkových glos, uvádějících věci na pravou míru.
Ochutnějte a udělejte si názor sami.
Why do we cry? – Fran Pintadera, ilustrace Ana Sender (Kids Can Press, 2020)
Proč vlastně pláčeme? Ptá se malý Mario maminky.
Někdy děti chrlí tisíc proč. Ale na ty podstatné a hluboké věci se zpravidla zeptají třeba jen jednou. A to zejména v okamžiku, když se to vůbec nehodí, když nejste připraveni na takový druh otázek, když jsou příliš malí a věc tak složitá... Ale vy máte třeba jen jednu možnost to zkusit.
Jsou knížky, které můžou pomoct se připravit. Ukazují totiž způsob, jak o takových tématech hovořit.
Tahle třeba vypráví o tom, že pláč má mnoho podob a příčin, že existuje mnoho rozdílných emocí, který se pláčem mohou projevovat.
Je důležité dětem pomoct porozumět emocím, které prožívají nebo je vidí prožívat ostatní. Ilustrace Any Sedner jsou při tom skvělým průvodcem.
Na závěr zase něco pro starší děti...
Historie Evropy Obrazové putování – Renáta Fučíková (Práh, 2011)
Řekla bych to asi stručně slovy: "Nechte děti s touhle knížkou o samotě, ať jí mají kdykoli po ruce a nebudou se muset učit ve škole dějepis." U mých dětí to tak fungovalo.
Renáta Fučíková má k historii vztah. Ba co víc, umí pracovat poctivě s prameny a zná historické souvislosti, o které jsme často ve škole ochuzeni. A její ilustrace vás vtáhnou do děje. Co víc je potřeba?
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Březnové knižní tipy:
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Arno and his horse – Jane Godwin, ilustrace Felicita Sala (Scribble, 2020)
Ukázka toho, že poezie pro děti nemusí být hloupá a plytká. Knížka je celá napsaná v lehce znějících verších a přitom vypráví silný příběh o hledání ztracené hračky. Teprve v průběhu knížky objevujeme důvody zarputilosti v hledání a hlubokého vztahu chlapce k jeho dřevěnému koníkovi. Víc nechci prozrazovat, nicméně pokud chcete s dětmi otevřít témata jako je hodnota věcí, blízkost s druhými, sounáležitost a vzájemná pomoc mezi dětmi, stárnutí …to všechno tam vlastně je. Navíc ztvárněné citlivými a prostými ilustracemi Felicity Sala.
Skříp, škráp, píp a žbluňk – Kitty Crowther (Baobab, 2012)
Knížka o žabáčkovi, který se bojí tmy. Děti díky příběhu mohou pochopit a tím i uchopit svoje vlastní strachy. Jednoduché, čtivé, roztomilé. Dá se číst už s nejmenšími dětmi, ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že i mnohem starší děti se k příběhu rády opakovaně vrací.
Péťa se učí mluvit – Marta Galewska-Kurstra, ilustrace Jaonna Klos (Pikola, 2021)
Nápaditých knížek pro úplně nejmenší děti, navíc s pevnými stránkami, které jim umožňují zacházet s knížkou samostatně, u nás příliš nevychází. Tahle je jednou z nich. Knížka pracuje s bezprostřední životní zkušeností malých dětí, takže v ní nacházejí známé situace. Obrázky docela přirozeně provokují jejich potřebu pojmenovávat věci, zvuky, takže když ji vhodně využijeme, může knížka pomoci s rozvojem řeči u úplně nejmenších dětí. Péťa má v češtině už dva další díly, kde charakter příběhů i textu roste spolu s hlavním hrdinou.
The snow lion – Jim Helmore, ilustrace Richard Jones (Simon a Schuster, 2017)
Citlivý a inteligentní příběh o ostychu z nového prostředí a nových lidí, který nám komplikuje přirozenou potřebu někam patřit a navazovat vztahy. Příběh je textově úsporný, spoustu toho vypráví mezi řádky. Otevírá tak prostor si při čtení s dítětem povídat a může tak pomoct uchopit podobné situace z jeho vlastní zkušenosti.
Co mě na ilustracích Richarda Jonese opravdu baví, je to, že ačkoli jsou spíš minimalističtějšího charakteru, dokáže do nich spoustu motivů schovat a vy je objevujete postupně… s každým dalším čtením něco. Nakonec vydechnete údivem, jak jsou jednotlivé obrázky spolu smysluplně nenápadně ale pevně provázané. Stejně nenápadně, ale výstižně nesou emoční náboj bez přehnaného patosu. To obojí je opravdu ilustrátorský kumšt.
A teď něco pro starší děti... Ocení ji předškoláci i školáci.
Profesor Astrokocour, Hranice vesmíru – Dominic Walliman, ilustrace Ben Newman (Labyrint, 2017)
Co se tématu a jeho zpracování týče, je to výborně zpracovaná knížka se spoustou skvěle vysvětlených zajímavostí o fungování vesmíru přiměřeně věku. Většina knížek o vesmíru používá výpravný realistický styl, ale jak ukazuje tahle knížka, vizuální minimalismus může být mnohem didaktičtější a poutavější. Styl ilustrací i grafické zpracování je povedené a pro děti dobře čitelné. Možná je leckde až příliš zvířátek ve skafandru, které dělají „och, ach“ a už to není zdaleka tak vtipné, jakkoli to byl asi záměr. Vesmír je natolik fascinující téma, že tyhle berličky nepotřebuje. Ale možná na to budete mít opačný názor. Každopádně si ho udělejte sami a do knížky nakoukněte, protože stojí za to.
