"Pomoz mi, abych to dokázal sám."
Jak to všechno začalo...
Téměř před 150 lety se narodila Maria Montessori a jako první žena v Itálii se stala lékařkou. Záběr její práce byl veliký, ale především dokázala vnímat skutečné potřeby dětí. Pracovala nejprve s dětmi s mentálním i tělesným postižením, pro které využívala již vytvořené speciální vzdělávací pomůcky pro hluchoněmé. Navíc je pro ně vymýšlela i sama. Takto vzdělávané děti následně předčily ve srovnávacích výsledcích děti zdravé, proto se Maria Montessori snažila pomoci i jim, "aby to samy dokázaly." S podporou města otevřela v Římě "Dům dětí" pro školkové děti. Všechno tam bylo přizpůsobeno rozměrům dítěte, ale hlavně jeho individuálním potřebám.
Připravené prostředí
Priorita lidských potřeb se s věkem proměňuje. Když si odmyslíme základní biologické potřeby, bez jejichž uspokojení bychom nepřežili, a také základní potřebu být přijímán/milován, vyvstávají u dítěte s postupujícím věkem do popředí následující specifické potřeby: potřeba řádu/bezpečí, potřeba manipulace s předměty, potřeba pohybu/aktivity, potřeba prozkoumávání, potřeba opakování a přesnosti, potřeba sebezdokonalování, potřeba komunikace.
V připraveném prostředí dítě může bezpečně naplňovat své potřeby tak, jak se v něm individuálně ozývají a tak dlouho, jak ono samo potřebuje. Připravené prostředí dává dítěti možnost naslouchat svým vlastním vnitřním potřebám, které ho přirozeně formují. To znamená, že dítě má možnost si samo zvolit práci, která ho zajímá/přitahuje a zároveň je mu ukázáno, jak s ní pracovat. Tím se mu umožní následná samostatná práce i sebekontrola. Dítě se stává odpovědné za vybranou pomůcku, tj. za svou práci. Připravené prostředí tedy zahrnuje logicky uspořádané pomůcky různé náročnosti na policích, dostupné dítěti a zároveň i jasně ohraničené táckem či jinak.
Kromě pomůcek, které jsou v místnosti zastoupeny pouze jednou, jsou nedílnou součástí připraveného prostředí i ostatní děti, s kterými se dítě potřebuje dorozumět a domluvit. Jde o věkově namíchanou skupinu, kde dítě může přirozeně zažívat různé úrovně spolupráce a pomoci, tak jak se samo s věkem proměňuje. K připravenému prostředí patří také ten, kdo ho připravil, tedy dospělý. Ten kdo vnímá potřeby dítěte a zároveň mu nabízí prostor pro jeho individuální rozvoj.
Absorbující mysl
Dítě je zázrak, který má v sobě neuvěřitelnou sílu k životu. Neustále roste a vyvíjí se, aniž by si kdy např. řeklo: „už jsem se dost napadalo, takže na chození vám kašlu.“ Je v něm zakódováno něco, co ho stále žene dál a dál.
Absorbující mysl je právě jedna z takových klíčových sil. Jde o mysl, která nasává všechno ze svého okolí a to do 3 let zcela nevědomě, tj. jako houba. Zhruba od 3 do 6 let získává už vědomou podobu, kdy dítě je postupně schopno používat vůli a tudíž si i selektivně vybírat, co do své mysli absorbuje. Její intenzita po 6 roce klesá. Pokud si uvědomíte, co všechno se dítě samo naučí za první 3 roky života tím, že „jen“ žije (samostatnost pohybu a sebeobsluha, komunikace jedním či více jazyky…), jak je možné mu nevěřit dál?
Senzitivní období
V přírodě se během vývoje různých organismů objevují přechodná období zvýšené vnímavosti k určitým prvkům prostředí. Takový organismus je pak neodolatelným nutkáním a činností soustředěn právě na onen prvek, aby se v něm mohla rozvinout určitá funkce nebo charakteristika. Poté se zvýšená vnímavost vytrácí. Viz. citlivost vylíhlé housenky na světlo, která ji žene za jedinou možnou potravou v podobě jemných lístečků na konci větvičky. Po zesílení a tedy uschopnění i k jinému zdroji potravy, zanikne i její citlivost na světlo.
Maria Montessori pozorovala taková senzitivní období i u dětí. Dítě je pak během určitého časového úseku schopné se učit a osvojit si určité dovednosti s takovou lehkostí a snadností, jako už to nebude nikdy možné. Dítě se neučí jako dospělí vůlí, ale je právě puzeno svou vnitřní vnímavostí k něčemu. Proto je důležité pozorovat, o co má dítě zájem a v tom ho podpořit. Dát mu možnost svobodné volby činnosti, aby tak mohlo samo sebe utvářet.
Polarizace pozornosti
Schopnost soustředění je základní předpoklad rozvoje dítěte. Při polarizaci pozornosti se dítě maximálně soustředí na určitou činnost, kterou vykonává z vnitřního zájmu, a která naplňuje jeho momentální potřebu. Právě připravené prostředí pomáhá dítěti se do takového stavu dostat a v něm setrvat, jak dlouho potřebuje. Během této koncentrace se dítě vnitřně rozvíjí, proměňuje a zklidňuje, dokonce až do takové míry, že ho přestávají rušit jakékoliv podněty zvenčí.
Řád
Prostředí s jasným vnějším řádem pomáhá dítěti, aby si vytvořilo vlastní vnitřní řád. Kolem 2 roku života má dítě velmi silnou potřebu řádu a doslova nesnese, pokud věci nejsou umisťovány na svá místa. Připravené prostředí v Montessori pomáhá tuto potřebu uspokojovat a zaručuje tak dítěti bezpečí, ve kterém může podnikat průzkumné výpravy. Přes fyzický řád prostředí si dítě postupně buduje mentální řád. Skrze vlastní zkušenost začíná klasifikovat vstřebané vjemy a tak v něm vzniká logický řád. V okamžiku, kdy dítě zná pravidla, rozumí jim a plní je bez vnějšího zásahu, se v něm rodí vnitřní řád, který odpovídá sebedisciplíně.
Pomůcky i vše ostatní mají svá místa, kam patří. Dítě ví, jak se s pomůckami pracuje, i že se s nimi dají dělat další smysluplné objevy. Ví, že práci je po ukončení potřeba uklidit. Ví, že má právo být respektováno ve svém rozhodnutí a zároveň respektuje rozhodnutí druhého. Ví, že musí počkat, pokud pomůcka, se kterou by chtělo pracovat, není volná. Nebo se domluví s kamarádem, který s ní už pracuje. Ví, jaká jsou pravidla fungování v prostředí a proč. Řád mu dělá dobře, ale pro dospělého je často zbytečným zdržením a komplikací v jeho časovém harmonogramu.